Na začátku roku 2020 se zrodil nový blog Žít İstanbul. Stojí za ním Patrik Veselík, který v Istanbulu dlouhodobě žije. Hned se nám zalíbil jeho svěží styl psaní, který i závažná témata popisuje s nadhledem. Jeho články jsou nabité brilantním humorem a nadsázkou.

Přestože i on sám by nejraději psal o příjemnějším tématu než je koronavirus, tak jeho pravidelné příspěvky o nemoci COVID-19 v Turecku nám umožňují jednoduše a pochopitelně získat aktuální informace. Toto vážné téma předkládá čtenářům ve velmi stravitelné formě a jeho vlastní grafy a statistiky pravidelně ukazují, jak si stojí jednotlivé státy a nabízí porovnání České republiky a Turecka.

Blogu Žít İstanbul osobně velmi fandíme, a proto jsme se rozhodli pana Veselíka vyzpovídat a dozvědět se o něm něco více. Jeho odpovědi na naše zvídavé otázky přinášíme našim čtenářům, jak nám je zaslal. V rozhovoru se mimo jiné dozvíte, co jej do Turecka přivedlo, co tam vlastně dělá a jak se mu v Istanbulu žije.

Svou facebookovou stránku Žít İstanbul a blog jste založil na začátku roku 2020. Co Vás k tomu vedlo? Novoroční předsevzetí?

Nene, novoroční předsevzetí to opravdu nebylo. Zápisky, nebo chcete-li deník, si v Turecku píši od doby, kdy jsem se sem přistěhoval. Neměl jsem motivaci to transformovat do webové podoby, ale okolnosti byly silnější – narůstající množství poznámek, známí, kteří se o nich dozvěděli. Jedním ze zlomů je, že v Česku se o Turecku nepíše vůbec, nebo zkresleně, někdy nepříjemně. Dost Čechů v Turecku sledovalo česká média, aby se připravili na otázky svých bližních a známých, kteří v reakci na takový článek nebo informaci v televizi jim zavolají s tím, že „co se to tam u vás v Turecku proboha děje?“. Někdy je to skoro jako Saturninovská kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru.

Jak dlouho v Istanbulu žijete a co Vás do Turecka přivedlo?

Letos to bude už deset let. Přivedla mě sem má přítelkyně a současná manželka.

Jak se Vám v Istanbulu žije?

To zní jako jednoduchá otázka v očekávání jednoduché odpovědi, ale přitom je po čertech složitá. Mohu odpovědět jak DOBŘE, tak ŠPATNĚ, jak SNADNO, tak OBTÍŽNĚ. Bydlel jsem v řadě městských čtvrtí na evropské straně s prací na několika místech na straně asijské.

Istanbul je neuvěřitelná směsice různých lidí, druhů chování. Někdy i sousední ulice jsou jako jiné světy. Istanbul není první velkoměsto, ve kterém žiji, takže jeho velikost mě až tak moc neděsí, jako některé. Velikost Istanbulu poznáte po příletu do Prahy, kdy projedete metrem Prahu napříč a jste překvapeni, že už jste na konci. Ale asi jako kdekdo z místních bych rád z Istanbulu odešel, třeba do Izmiru, ale stejně jako kdekdo z místních jsem v Istanbulu uvázaný mnoha okolnostmi. Jinak v Istanbulu je vlastně vše – koupit nebo sehnat se dá snad vše, kultura ve všech smyslech slova, lékařská péče v Turecku stejně končí v Istanbulu, stres či nemoci dýchacího ústrojí z istanbulského počasí, prostě tady je vše.

Istanbul je taková bonboniéra Forresta Gumpa, nikdy nevíte, co si vytáhnete. Část bonboniéry ale musí být zkažená. Ale život v Istanbulu se neskutečně rychle mění – viz oblast Taksimu a Istiklalu, tak transport mezi městskými částmi, nebo proměny městských částí, jako třeba Karaköy. Takže abych se obrovskou oklikou vrátil zpět k původní otázce – žije se tu vlastně dobře. Jen chybí parky, rozumně dostupná příroda, rozumně dostupné a čisté pláže (když už Istanbul omývají dokonce dvě moře). A to jsem ani neotevřel otázku cen, a to cen čehokoli.

Kde a jak v Turecku pracujete? Co děláte?

Pracuji na asijské straně Istanbulu jako počítačová podpora uživatelů jedné nadnárodní společnosti. Abych to tedy upřesnil, jako kdekdo pracuji nyní doma.

Umíte turecky?

O turečtinu se snažím, někdy skoro vůbec, někdy moc. Jsem opravdu dalek stavu říct, že turecky umím. Logika řeči je od češtiny či slovanských jazyků obecně dost vzdálená, i když někdy překvapí vazby mezi našimi jazyky. Nejhorší je, že v Istanbulu snad nenajdete dva lidi se stejným přízvukem turečtiny. Učit se „z ulice“ je dost obtížné (obzvlášť při zákazu vycházení 😊). Když jsem místním znalcům turečtiny ukazoval české knihy o turečtině, ať mluvnice, slovníky, nebo i turistické slovníky, šokovala je nekvalita.

Některé vypadají jako pozůstatek východního bloku, kdy řada slov je z armádního prostředí, některé se zase nemohou zbavit nářečních výrazů (skoro jako kdyby se češtinu učil někdo od Rudy z Ostravy). Obzvlášť jeden turistický slovníček vypadal jako skvělý průvodce do turecké Perlovky (tedy prostoru s prostitutkami). Učit se podle českých materiálů je docela obtížné v porovnání s tím, z čeho se mohou učit Němci, nebo Angličané. Čeština je navíc neuvěřitelně košatá, češtinu z hlavy těžko vytěsním, přeložit tedy do tureckého ekvivalentu plno českých vět pro stejný pocit je opravdu obtížné až nemožné. Ale to je i otázka překladu do jiných jazyků, jako známý příklad velká holčička / malá holka a další, třeba do francouzštiny.

Kde sbíráte informace a podklady pro své pravidelné články?

Je to všehochuť oficiálních tištěných médií a jejich webových forem, turecké televize, sociální média, osobní zkušenosti.

Před virovou epidemií jste psal hodně o životě v Istanbulu, dopravě, jídle, praktických informacích, a dokonce tureckých seriálech. V současné době informujte spíše o všudypřítomném koronaviru a nemoci COVID-19, ale o čem dalším byste chtěl ještě psát?

Mám rozepsanou opravdu velkou spoustu článků a ještě větší ve fázi přípravných prací, poznámek. Je to o všem možném, kulturní scéna, život, doprava, příroda, důležité momenty, které ovlivnily Istanbul či Turecko, současnost, minulost. Teď je to ztížené tím, že není možné cestovat, takže přijet na místo, nafotit a tak, to je teď prakticky nemožné, nebo velmi ztížené. Jeden článek jsem už už chtěl vydat, ale narazil jsem na další problém, mapy. A tak materiálu k tomuto článku přibývá a já stále váhám, jestli to bude článek jediný, nebo jestli to budou články dva.

Jak jako „expert na koronavirus v Turecku“ odhadujete, že to bude s epidemií pokračovat?

Nikdy jsem se za experta nepovažoval, i když expertů na cokoli je kdesi ve střední Evropě plno. Jen se snažím předváděná čísla převádět do porovnatelných rovin, do snad srozumitelných grafů. Dolování dat, jak se tomu říká, to je oblast, kde jsem doma.

Jak to bude s epidemií pokračovat i největší odborníci na epidemiologii jen odhadují, ani ti se neshodnou. Je zde příliš mnoho neznámých. Pandemie v internetové době ještě nebyla, prakticky nikdo z žijících pandemii nezažil (jen ti století a starší). Svět je navíc neuvěřitelně ovlivňován sociálními sítěmi, které jsou skoro bez jakékoli kontroly, takže je to skvělá příležitost pro mnohé jednotlivce, organizace či státy jak ovlivnit mínění veřejnosti tak, jak potřebují. A není to jen jejich vlastní obyvatelstvo, ale i obyvatelé jiných zemí.

Záleží tedy jak na charakteru koronaviru jako takového, tak zdravotního stavu lidí, jak přístupu států, tak i chování lidí v nich. Příklad Japonska a Singapuru ukazují, že stále nemůžeme složit ruce do klína a říct „máme tu potvoru z krku“, protože se epidemie může vrátit. Kdy a jak, to je otázka na epidemiology. Ale i ti mají příliš málo informací k tomu, aby se shodli na nějakém názoru.

Přijdou vám vládní opatření v Turecku dostatečná v porovnání s Českou republikou?

Tato otázka je politicky záludná. Rozdělil bych ji na dvě – opatření, která nařizuje státní správa a samospráva, a opatření, která dělá sám lid. Česká opatření ze strany státu evidentně postrádají jakoukoli logiku. Turecko naopak začalo poměrně brzy s nejrůznějšími opatřeními, viz kontroly na letištích, čištění MHD, kontrola teploty cestujících i třeba v metru a podobně.

Turecko má poměrně velkou moc na sociálních sítích, takže rychle a nekompromisně hledá a trestá ty, kteří šíří nepravdivé informace, případně se snaží vyvolat paniku. To má i jiné souvislosti, které s koronou nemá nic společného. Podobný příběh v obou státech je téma státem dodávané roušky všem občanům.

Česko má neuvěřitelný příběh hrdinského přístupu vědců, průmyslníků (viz vývoj roušek, 3D tiskárny Průša a spousty dalších), ale i běžných lidí – viz šití roušek, viz dobrovolnická pomoc každému, kdo pomoc potřebuje, viz horká linka 1212. Nemohu říct, že by si v Turecku nepomáhali, ale tak obrovské hnutí lidí, to se v Turecku opravdu nekonalo. Velmi odlišné jsou také startovací podmínky v obou zemích.

Turecko se snaží se pohybovat na ostří nože mezi opatřeními a mezi ekonomikou. Proto jsou zákazy vycházení jen v nepracovních dnech. Turecko bylo a je ale v jiné ekonomické situaci než Česko, navíc oproti Česku zde hraje silnou roli turizmus. Proto se Turecko snaží opatření tak, aby země ekonomicky ta opatření přežila a zároveň aby měl turistický průmysl co nejmenší škody, aby se tedy turistickou sezónu povedlo otevřít a provozovat včas a po celou turistickou sezónu.

Jaká je nálada mezi obyčejnými Turky?

Napjatá, nervózní. Ale jak je Turecko obrovská země, jsou i obrovské rozdíly. Navíc jsou různá opatření v různých místech Turecka, viz zákaz vycházení se týká jen 30 největších měst a jedné provincie, ale ne zbytku Turecka. Co vidím v Istanbulu a slyším nebo čtu, tak je to asi jako jinde. Brblá se na vládu, brblá se na sousedy, kteří nedodržují pravidla, strach o rodinu a blízké.

Neuvažoval jste, že byste se vrátil z Turecka do České republiky?

Asi jako každý Čech v Turecku. Snad nikdo nemůže říct, že by ho (či ji) ta myšlenka nenapadla. Však se také v posledních asi pěti letech velké množství Čechů do Česka také vrátilo, z nejrůznějších důvodů. Některé důvody sdílím, jiné nikoli.

Jste v kontaktu také s dalšími českými krajany v Turecku? Jak situaci vidí oni?

V kontaktu jsem, tak či onak. A je to různé, člověk od člověka. Navíc se to liší i podle toho, jak moc jsou uvázáni prací, rodinou, místem, osobní motivací. Neexistuje tedy názorový konsensus. Společné je to, že toho mají všichni plné zuby.

Co byste našim čtenářům rád sdělil závěrem?

Děkuji, že jsem dostal příležitost je oslovit, děkuji, že čtete Žít İstanbul. Ale hlavně opatrujte sebe i své blízké, zůstaňte zdraví a optimističtí.

Pokud vás zajímají také další rozhovory s Čechy, co v Turecku žijí, podívejte se na náš česko-turecký blog ČeskoTurecko. V minulosti jsme například vyzpovídali české fotbalisty v Turecku Ondřeje Čelůstku a Davida Pavelku. O svém cestování po Turecku se také rozepsal Jirka, který navštívil Ankaru a Istanbul.

Na našem blogu toho najdete ale mnohem více. Také nás můžete sledovat na Facebooku a Instagramu. A jestliže se chcete podívat na naše videa nejen z Turecka, odebírejte náš YouTube kanál. Také nám můžete kdykoliv napsat na info@ceskoturecko.cz nebo zavolat na telefon +420 736 177 368.