V tomto článku pokračuji v popisu svých zážitků z letní návštěvy severovýchodu Turecka u Černého moře. Dojmů bylo tolik, že to nestačí na jeden článek a vypadá to spíše na minisérii článků, které budu psát postupně. Ve svém předchozím článku jsem psal zejména o naší vlastní cestě autem do Arhavi, okolní přírodě a podnebí. Teď se v psaní zaměřím na další střípky mozaiky, které mi přišly zajímavé a rád bych se s nimi podělil s ostatními.

Nejsem bůhvíjaký odborník na turečtinu, ale čeho jsem si všiml hned, byl jiný přízvuk a intonace místních, než na co jsem zvyklý u turečtiny z Istanbulu. Přišlo mi, že černomořská turečtina nemá klasickou intonaci, ale jako by se na sebe lidé při hovoru utrhovali nebo na sebe pokřikovali. Místní turečtina mi přišla taková ostrá a těžkopádná. Místní lidé také místo tureckého yaaa říkají da. Také v turečtině neskloňují „ım“, ale „um“.

Příklady:

• Ne yapaysun da?
• Geldun mi?
• Yaptum.
• Yapayrum?

Jestliže vás zajímá turečtina více, můžete se také podívat na naše další články věnované turečtině. Najdete tam také užitečná slovíčka na dovolenou v Turecku:

• Turečtina: Základní fráze a slovíčka na dovolenou
• Turecké romantické a flirtovací fráze na Svatého Valentýna

Lazce, takové turecké po našimu

V okolí města Arhavi, které jsem navštívil, žije etnická skupina Laz mluvící lazce (čti lazdže). Je to turečtině nepodobný jazyk, který má úplně jiná slovíčka. Jak už to tak v dnešní době u jazykových menšin bývá, počet lidí, co mluví lazce se stále snižuje. Je to dáno zejména tím, že v mladých rodinách se více mluví turecky než lazce.

Třeba manželka bratrance mé manželky pochází z Arhavi a umí lazce. Je to tím, že oba její rodiče jsou z tohoto kraje a lazce doma mluvili. Ale jelikož její manžel je z Istanbulu a v Istanbulu společně žijí, jejich děti již asi lazce umět nebudou. Abych ukázal, jak rozdílná je turečtina a lazčtina, dám příklad. V Turecku mi občas říkají „damat“, tedy manžel. Ale lazce se manžel řekce „sica“ (čti sidža). Takže v Arhavi jsem byl sica a ne damat. Lazce jsou také jiné číslovky, které nemají s turečtinou nic společného.

Všichni místní, co umí lazce, umí také turecky, ale ne každý, kdo zde umí turecky umí také lazce. Na jednom kopci jsme cestou potkali asi stoletou stařenku, a jelikož ji lidé, co nás doprovázeli, znali, prohodili s ní pár vět o tom, odkud jde a kam. Zajímavé bylo, že náš doprovod na ni mluvil turecky, ale babička odpovídala lazce. Prý to bylo tím, že pro mladší generaci je turečtina snadnější, ale naopak ta starší generace preferuje lazce. Připomnělo mi to mého spolubydlícího na koleji, který se svou babičkou mluvil po našimu, ale jinak s rodiči a vrstevníky mluvil česky.

Ptačí řeč

Další zvláštností v této kopcovité oblasti u Černého moře je tzv. ptačí řeč. Ptačí jazyk je forma dorozumívání na velké vzdálenosti pomocí pískání připomínajícího ptačí zpěv. Tato forma dorozumívání se vyvinula z praktických důvodů, jelikož se pískot v kopcovitém terénu šíří daleko snadněji než mluvená řeč. Díky pískání se tak mohou lidé dorozumívat například z jednoho kopce na druhý. Centrem tureckého ptačího jazyka je vesnice Kuşköy neboli ptačí vesnice, kde se každoročně koná festival ptačí řeči. Od roku 2017 je ptačí jazyk zapsán také na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Místní se hodně snaží, aby v domě mobilů a internetu tento ptačí jazyk nezanikl. Na krátké video o ptačí řeči se můžete podívat zde:

Jak se vaří u Černého moře?

Černomořská kuchyně mi přišla obecně těžší a masitější než jinde v Turecku. Například místo olivového oleje hodně používají domácí máslo, které voní jako opravdové máslo. Místní pochoutkou je „muchlama“, o které jsem psal již v předchozím článku. Ale muchlama je podle mě právě ideálním příkladem, jak hutné a energeticky vydatná jídla zde mají rádi. Když se řekne Černé moře, každému se hned vybaví „hamsi“. Hamsi je sardel obecná. V Turecku sardel oprášenou moukou smaží na oleji a podávají hezky srovnanou do kruhového vějíře na velkém kulatém talíři.

Co mi na místní kuchyni připadalo nejzajímavější byly ty opravdové chutě, vůně a barvy. Zde mají rajčata chuť rajčat, jak jsi matně pamatuji z dětství. Ne takové ty unifikované červené koule nebo kuličky bez vůně a chuti ze supermarketu. Ale opravdová rajčata. Salátové okurky jsou také stejně tak dobré, jako si je pamatuji ze zahrádky mé české babaanne. Jen slupka tureckých okurek je světle zelená až žlutá oproti tmavě zelené barvy okurek polňaček.

Místní kuchyně mi přišla jako skvělá kombinace vesnického vydatného jídla prokládaného ovocem, zeleninou a dary moře. Nebylo to jen samé maso nebo naopak jen samý salát a mořské potvory, ale opravdová kombinace. Takže ani zde nenajdete žádné vypasené tlouštíky, ale lidé jsou díky pohybu na čerstvém vzduchu a zdravé stravě zdraví a dožívají se vysokého věku.

O lískových oříšcích jsem psal již v minulém článku. Ale co mi přišlo zajímavé, byla výroba medu, a hlavně to, jak se o včely starají. Strejda, u kterého jsme byli, prý každou sezónu převáží včelí úly až sto kilometrů daleko, aby včelky byly na čerstvém vzduchu a také mohly sát nektar z čistých květů. Neznám snad žádného českého včelaře, co by se se včelami tak vozil. I když je pravda, že si z dětství pamatuji na včelí maringotky, které postávaly u českých luhů a lánů. Ale představa naložit úl do auta a jet s ním 100 km, aby byl med lepší mi přijde zajímavá.

Dřevěné spíže na kuřích nohách

Vše se v Arhavi točí okolo dobrého jídla a pití čaje. Jídla musí být vždycky hodně a více druhů. Kdo si nepřidá, jako by nic nesnědl. Aby bylo možné v dávných dobách bezpečně uchovávat potraviny, u každého domku byl takový srub na kuřích nohách. Tato potravinová skladiště na kůlech se jmenují „serender“. Vysoké nohy dřevěného domku zakončené diskem sloužily k tomu, aby se k potravinám nedostaly myši, které tuto rafinovanou překážku nedokázaly překonat, a jídlo tak zůstalo v bezpečí.

Tyto dřevěné domy se ale využívají k uchování darů přírody i dnes, v době ledniček a mrazáků. Během mé návštěvy zrovna jeden místní truhlář na dvoře tesal kůly pro nové skladiště, které bude stát hned vedle domku strejdy.

Lidé od Černého moře

Obecně se také o lidech od Černého moře říká, že jsou popudliví, agresivní a jejich temperament jde nahoru dolů. Jsou to prý prostě horké hlavy, které však rychle zchladnou. Místní mají rádi zbraně a je to pro ně také běžná součást domácího vybavení. Jednak je to dáno tím, že v divočině můžete snadno narazit třeba na medvěda, hladové potulné psi či jiné predátory, a je tedy nutné mít sebou zbraň na sebeobranu. Místní také rádi slaví a tančí. Slavný místní tanec je „halay“. Halay je skupinový tanec typický zejména pro severovýchod Turecka. Tanečníci se při něm drží za ruce, skáčou a ženy piští. Místní lidé slaví nejen tancem, ale také slavnostně střílejí do vzduchu z pušek a pistolí. Je to prostě součást místního koloritu. Život na kopcích v okolí Arhavi není rozhodně snadný, ale místní si jej velice užívají a dokáží si jej osladit.

Charakter lidí od Černého moře je velmi hezky vykreslen v tureckém komediálním seriálu Ege’nin Hamsisi. Na krátkou upoutávku na seriál se můžete podívat zde:

V dalším článku z minisérie o severovýchodu Turecka bych se chtěl věnovat i výletům po okolí a návštěvě měst Artvin, Rize, Hope nebo Trabson. Do té doby nás můžete sledovat na Instagramu, kde čas od času sdílíme zážitky z našeho česko-tureckého života a práce. Pokud nechcete, aby vám utekl můj další článek dejte lajk naší facebookové stránce. Také budu velice rád za případné komentáře nebo zajímavé postřehy z Turecka.