Naší další zastávkou s přenocováním v hotelu (jestli se tak dají asi 4 hodiny spánku nazvat) jsme měli ve Skopje, hlavním městě Severní Makedonie. Skopje jsme mohli na naší cestě vlakem klidně vynechat, jelikož náš spoj z Bělehradu mířil rovnou do řecké Soluně, ale řekli jsme si, kdy jindy bychom se do Skopje podívali, když tam nezastavíme teď. Skopje by nám asi nestála za návštěvu jen sama o sobě, a tak jsme se tam rozhodli zastavit cestou.

Do města jsme dorazili nad ránem. Město bylo krásně klidné a probouzelo se do nového dne. Při svítání působilo tak svěže a poklidně. Než jsme se mohli ubytovat, dali jsme si ranní kávu a pozorovali, jak město pomalu ožívá a jak lidi jdou do práce.
Také jsme si s kufry prošli centrum města a zamířili jsme do turecké části, které se říká Čarši.

Zde jste najednou úplně v jiném světě a chvíli jsme si nebyli jistí, zda jsme se náhodou neteleportovali rovnou do Turecka. Byly tu všechny možné krámky se vším možným. Nejvíce tu ale byli zastoupeni zlatníci, salóny se svatebními šaty a také turecké restaurace a stánky s rychlým tureckým občerstvením. V jednom takovém jsme také poobědvali a nabrali nových sil.

Jak jsme později poznali, Skopje je opravdový mix mnoha kultur a náboženství. Vedle sebe tu najdete jak kostely, tak mešity nebo synagogy. Během procházky městem jsme také zahlédli rodný dům Matky Terezy a staré vlakové nádraží, které bylo v roce 1963 poškozeno zemětřesením. Jeho hodiny dodnes ukazují stále čas 5:17 jako ve chvíli otřesů.

S přibývající hodinami se také zvedala teplota a děsné horko bylo i odpoledne, kdy jsme se přemohli a vylezli na Pevnost Kale nad městem. Cestou jsme potkali dvě Slovenky, které nás od výšlapu odrazovaly s tím, že prý nahoře kromě kamení nic není. Měly docela pravdu, ale i tak byl z pevnosti hezký výhled na celé město.

Z dalších památek je tu k vidění kamenný most přes řeku Vardar a hlavní Náměstí Makedonie. Jinak tu žádné prastaré památky nenajdete. Vše je postavené nově, ale v historizujícím slohu. Snad na každém rohu nebo volném plácku je nějaká socha, památník nebo fontána. Jakoby antické budovy jsou však nově postavené, což mnohdy prozrazují skleněné výplně za iónskými sloupy.

Nad ránem při rozbřesku jsme mířili zpět na hlavní nádraží, které je poměrně veliké. Prý bylo navrženo japonským architektem, který jej plánoval s ohledem na další možné zemětřesení. Socialistická megalomanská stavba podle jeho návrhu však nebyla dokončena, a proto betonové monstrum vypadá tak, jak vypadá.

Na cestování je nejlepší to překonávání sebe sama a dostávání se do situacích, se kterými by se člověk jinak nesetkal. Je to například dobrovolné vstávání ve 3 hodiny ráno, výšlap na kopec v 35 stupních a komunikace rukama nohama v neznámém prostředí. Ale jakmile tyto nestandardní situace jednou zvládnete, víte, že je už pak zvládnete vždycky.

Náš spoj, který do Skopje mířil z Bělehradu, měl nějaké komplikace na trati a jeho cestující dorazili na vlakové nádraží náhradním autobusem. Takže hned ze Skopje jsme vyráželi se zpožděním, protože jsme čekali na jiný vlak, který nahradí spoj z Bělehradu. Brzké vstávání a také předchozí parný den nás poměrně unavily, a tak jsem si průjezd horským terénem Severní Makedonie moc neužívali a místo toho jsme se snažili najít vhodnou polohu na nepohodlných tvrdých sedačkách a aspoň na pár drahocenných desítek minut dospat to, co nám chybělo.

Před řeckými hranicemi jsme přestoupili do přistaveného autobusu, jelikož vlak dále do Soluně nepokračoval, i když podle jízdního řádu měl. V autobuse bez klimatizace jsme se dusili ve vlastní šťávě. Na cestě nás pak zdržela ještě pasová kontrola na obou hranicích. To až po nekonečném čekání na hranici si člověk uvědomí opravdovou výhodu EU a volného pohybu osob atd. Tomu, kdo si stěžuje na Evropskou unii, bych pro připomenutí naordinoval pasovou kontrolu a čekání na hranicích.

V Soluni jsme z důvodu zpoždění neměli čas na nic jiného, než počkat na další vlakový spoj do Atén. Původně jsme chtěli aspoň navštívit Atatürkův rodný dům a projít si centrum. Místo toho jsme však jen v nádražce ochutnali zdravou řeckou bio kolu. Lístky jsme již měli zakoupené z České republiky online, takže jsme nic dalšího nemuseli řešit. Jen jsme na tabuli příjezdů a odjezdů vlaku hned nepochopili, ze kterého nástupiště nám to jede, ale stačilo se zeptat prvního kolemjdoucího, který nám ochotně poradil.

Do Atén jsme dorazili včas lehce před půl osmou večer. Cesta utíkala docela dobře v moderním vlaku. Toto vlastně byla naše poslední cesta vlakem, jelikož z Atén budeme do Turecka dále pokračovat lodí. O tom se však na našem blogu rozepíšeme v dalším článku.

Proto nás nepřestávejte sledovat, ať se dozvíte, jak to nakonec vše dopadlo a jak jsme do Turecka dorazili. Nedočkavci se také mohou podívat na náš Instagram, kde jsme cestu „živě“ přenášeli na ČeskoTurecko a Milanbey.