V tomto příspěvku na našem česko-tureckém blogu se s vámi podělím o svůj osobní zážitek z Turecka. V průběhu roku zde trávím několik týdnů až měsíců v kuse. Díky tomu, že zde mám rodinné zázemí, mohu tu pracovat na dálku a spojit příjemné s užitečným.

Tchánovi u auta upadl kus podběhu. Mezitím, co ženské polovičky šly na nákup na místní trhy, my chlapi jsme jeli do autoservisu koupit nový díl a nechat si to tam vyměnit. V Turecku se tradičně autoservisy soustředí na jednom místě v průmyslové zóně nebo čtvrti. Tam najdete úplně všechno potřebné od nových náhradních dílů přes vraky, až po servismany, co vám cokoliv opraví. Podobné průmyslové a obchodní zóny mají také výrobci nábytku, textilií a zámečnici. Turecky se těmto oblastem říká „sanayi bolgesi“ a najdete ji skoro v každém menším i větším městě.

Všechno hezky na jednom místě

Nevím, čím to přesně je, ale turečtí obchodními a výrobci se takto rádi sdružují. Pro zákazníka to má výhodu v tom, že na jednom místě najde vše potřebné a nemusí chodit po celém městě od slepičky ke kohoutkovi. V Istanbulu například znám ulici, kde mají vše, co se týče elektriky, elektroniky a osvětlení. Prostě, když si chcete koupit lustr, jdete tam.

My jsem potřebovali auto opravit ve městě Gelibolu nedaleko Çanakkale. Toto město moc neznáme, ale automobilová průmyslová zóna byla pro nás jasná volba a věděli jsme, že nám tam někdo pomůže. Zeptali jsme se v první dílně, kde jsme viděli život a pohyb. Pánové, co zrovna rozmontovávali nějak nabouraný vrak, nám řekli, že nám ten díl určitě vymění v tamtom servisu, a ukázali směrem k jedné garáži naproti.

Přišli jsme tam. Byl tam jen kluk okolo dvaceti a náctiletá dívka. Ochotný a sympatický kluk nám ukázal, kde v nedalekém obchodě můžeme koupit ten podběh, a že pak máme přijít a na počkání nám to vymění. Přišli jsme do obchodu, který překypoval různými autosoučástkami a díly všemožných značek. Tchán se zeptal na ten podběh a prodavač naznačil, že se mrkne. Podle své zkušenosti jsem se obával, že takovou věc nebudou mít a budeme ji muset objednat a bude skladem bůhví kdy. Jak jsem se mýlil. Nad prodejnou bylo ještě patro, kde jsem slyšel, jak prodavač chodí a rachtá, a pak se najednou mezi regály vítězoslavně vytasil s tím levým podběhem pro typ našeho auta.

Za 5 minut jsme byli zpátky u toho sympatického kluka s uloveným novým dílem. Kluk si vzal nářadí, holka přitáhla velký hever na čtyřech kolečkách a zvedala auto. Oba se hned dali do práce. Trochu mě udivilo, že tu není nikdo „dospělý“, ale protože vím, že v Turecku dost často pracují také děti, tak mě to moc nepřekvapilo a říkal si, že šéf má asi jinou práci. Děti v Turecku dost často vypomáhají dospělým a jsou hned od mala zapojeni do rodinného podniku. Učí se, co a jak, a jakmile jsou zralí řemeslo převzít, tak pokračují v rodinné řemeslné tradici.

I automechanik může číst kvalitní literaturu

Čas, během kterého oni pracovali, jsem využil k prohlídce dílny. Byla uklizená, všude čisto, v řadě srovnané nářadí a nikde žádný nepořádek a organizovaný chaos, jak si jej pamatuji z dědovy garáže. Nejvíce mě zaujalo, že nad kovovým dílenským stolem měli na zdi pověšené nářadí a nad tím dlouhou poličku s knihami. Byly turecky, ale odtušil jsem, že to není žádný brak, ale naopak kvalitní literatura. Potěšilo mě to a říkám si, proč ne. Vždyť i automechanik může číst kvalitní literaturu a třeba i chodit do opery.

Protože tu na mě od začátku ta jemná dívka působila jako zjevení, nedalo mi to a oslovil jsem ji. Kluk ji dal občas nějaký povel, aby přinesla tohle či podržela tamto, a ona ochotně pomáhala. Vtipkoval jsem a svou lámanou turečtinou se jí zeptal, zda je tu na stáži. Ona řekla, že tu pracuje společně se starším bráchou. Zeptal jsem se jí, zda ji to baví. Ona, že jo a že by to pak možná mohla dělat, až se vše naučí. Zajímavé, říkal jsem si.

Dojemné finále

Když už jsme byli v autě, tak tchán povídá: „Slyšel jsi to, co říkal?“

Neslyšel, protože jsem si prohlížel jejich dílnu. Tchána zaujala taková červená deska na kolečkách, aby mohl montér vklouznout pod auto. Tchán vtipkoval, že dříve montérům stačil jen kus kartonu a vlezli pod auto, ale že tohle je dobrý vynález, a že je to šikovné. Kluk mu prý odpověděl, že to má po svém zesnulém otci. To jsem neslyšel, protože jsem si předtím prohlížel dílnu. Otec prý zemřel asi před měsícem na krevní sraženinu v mozku. Bylo mu 42. Jen asi o dva roky starší, než já! Hrůza. Teď v té dílně prý pracuje jen jeho syn společně se svou sestrou. Teď už tak zajímavá zkušenost dostává dojemné finále.

Už tak jsem byl uchvácen jejich hezkou dílnou a jak šikovně pracovali, ale netušil jsem, že je postihl takový osud. Ale oceňuji, že se s tím perou a nenaříkají a makají. Oba byli opravdu velmi šikovní a sympatičtí. Mladík si dokonce všiml, že máme na autě uvolněnou mřížku chladiče, tak ji jako bonus přidělal dalšími šrouby. Tchán mu dal už za samotnou výměnu podběhu něco navíc a chtěl přidat i víc za tu mřížku, ale to už mladík nechtěl.

Další příběhy a dojmy nejen z Turecka

Tato zkušenost ve mně utkvěla a dlouho jsem nad ní přemýšlel. To je také důvod, proč o tom píši, a chtěl jsem se o tuto zkušenost podělit také s vámi. Pokud vás zajímají další postřehy ze života nejen z Turecka, můžete mě sledovat na Threads nebo také více prozkoumat náš česko-turecký blog ČeskoTurecko. Když nás budete sledoval na Instagramu ČeskoTurecko, můžete nahlédnout do našeho každodenního života. Najdete nás taky na YouTube.