Jak poutníci přichází o předsudky. I tak by se mohla jmenovat plánovaná kniha Ladislava Zibury. Dvaadvacetiletý student Masarykovy univerzity v létě sbalil 14kilovou krosnu a prakticky bez mapy se vydal přes Turecko ke Zdi nářků. Cestou ho provázeli nejen toulaví psi a puchýře na nohou, ale především neuvěřitelná pohostinnost místních obyvatel. „Zjistíte, že štěstí má mnoho podob“, říká o své pouti. Své zážitky a postřehy nyní vypráví divákům ve vyprodaných kinosálech, kniha by měla vyjít na podzim.

40 dní, 1 400 kilometrů. Byl to plán, nebo to vyšlo náhodou, že je to 40 dní a ne 39 a 1 357 kilometrů?

Jak daleko to bylo ve skutečnosti se už nikdy nedozvím. Pospojoval jsem si na Google Maps místa, která jsem navštívil, vyšlo mi asi 1320 kilometrů. Protože jsem často bloudil a nachodil hodně navíc po městech, zaokrouhlil jsem to nahoru. Není to ale nijak důležité. A těch 40 dní je taky náhoda – původně jsem myslel, že mi to bude trvat až 60 dní.

Pouť do Jeruzaléma nebyla vaše první. Pěšky jste došel nejprve do Santiaga de Compostela a do Říma. Co vás přimělo zvolit právě tato významná poutní místa?

Ta křesťanská tradice pro mě není nijak zvlášť důležitá, ale baví mě historická tradice těchto poutí. Víc jak tisíc let do Říma, Santiaga a Jeruzaléma každý rok vyrážejí desetitisíce lidí, aby našli svou cestu k Bohu, stali se lepšími lidmi, prožili dobrodružství či odčinili své hříchy (dřív se povinnost podniknout pouť dávala také za trest). Myslím, že každý poutník na cestě zanechává kousek sebe, a proto mě baví atmosféra těchto míst.

Na cestu do Jeruzaléma jste podle svých slov vyrazil naprosto nepřipravený, bez znalostí prostředí, bez pořádné mapy, s kulturními předsudky. Dostal jste se někdy do situace, kdy jste si nepřipravenost vyčítal?

Patří to k pouti. Chtěl jsem ji prožívat jako středověký poutník – plnou překvapení a nejistoty. Nemít přesný plán navíc člověku dává velkou svobodu. Bez mapy chodím schválně – vede mě to k tomu, abych se víc bavil s místními lidmi. Na opravdu nebezpečné situace jsem připravený byl. Znám základy první pomoci, vím, komu v případě potřeby zavolat, tušil jsem, co nebezpečného by mě na pouti mohlo potkat. Skutečnost, že jsem vůbec nevěděl, jak Jeruzalém vypadá nebo kudy přesně půjdu mě tak spíš obohatila a nikdy jsem toho nelitoval. Snad jen u celní prohlídky v Izraeli, kde působilo dost podezřele, že vlastně nevím kudy a kam půjdu. Ale nakonec to dobře dopadlo.

Narážím například na fakt, že jste se do Turecka vydal v době Ramadánu a putoval v období největších veder.

Jindy než o prázdninách 6 týdnů volna nemám, takže to pro mě byla jediná možná volba. Ten ramadán byl nepříjemný, ale zároveň zajímavý. Různé těžkosti k pouti patří a prohlubují zážitek z ní. Věděl jsem, že buď vyrazím teď, nebo nikdy. Nakonec jsem i za ty náročné podmínky rád. Zjistil jsem, že to prostě jde – jít pěšky ve 40 ° vedru a naučilo mě to hledat motivaci a pocit štěstí nezávisle na okolnostech.

Často během vystoupení zaznělo, že věci v Turecku fungují zkrátka trochu jinak. Můžete říct, co Vás na Turecku nejvíce překvapilo?

Překvapilo mě, jak moc jiná kultura to je. Prakticky ve všem. Lidé ke mně byli neskutečně pohostinní a otevření, nikam nespěchají, nejsou tolik zasaženi těmi výdobytky dnešní doby jako Evropa. Je hodně inspirativní vidět, jak šťastní lidé mohou být bez peněz, internetu, vyhlídek na cestování. Člověka to navede k tomu, aby uvažoval trochu jinak. Zjistil jsem, že štěstí může mít mnoho podob – a způsob, jak jsme si jeho představu nastavili v Evropě rozhodně není jediný možný, nebo nebejbože správný…

Líbí se mi, že se věnujete příběhům lidí, které jste potkal, a méně historii a památkám. Na jaké setkání vzpomínáte nejraději?

Když řeknu, že nějaké setkání bylo nejlepší, ty ostatní v porovnání s ním budou jen skoro tak dobré. A to by byla škoda. Každý den jsem potkal desítky lidí, kteří mi nějakým způsobem pomohli – dali mi vodu, poradili mi kudy dál, pozvali mě na čaj, nebo se mnou jenom tak sdíleli radost z života a cesty. Možná nejhezčí setkání byla s lidmi, se kterými jsem se nedokázal domluvit. Jen tak jsme seděli a těšila nás ta vzájemná přítomnost.

Z promítání vyplývá, že Vás Istanbul ani turistická Antalya příliš nenadchly. Na jaké místo v Turecku byste se bez váhání vrátil?

Velká města jsou pro poutníka vždycky poměrně komplikovaná. Prodírá se mezi auty, často se ztrácí, ruší ho jejich shon. Lidé na vesnicích navíc bývají o trochu vstřícnější. Moc se mi líbilo posledních pár dní před Antalyí – je to zelený hornatý kraj plný ptáků, cikád a všeho, co si člověk spojuje s přímořskými oblastmi. To bylo moc krásné. Taky mě bavily všechny hory, na které jsem na cestě narazil – například ty za městem Isparta. Ty západy slunce a nebe plné hvězd jsou prostě neopakovatelné.

Pro publikum je možná nejvíce zarážející pohostinnost, s jakou jste se setkal. Turečtí policisté vás pozvali na večeři, majitelka bistra vás přikryla dekou, když jste usnul… Setkal jste se s podobnou pohostinností i na cestě do Santiaga a Říma?

Co se týká Santiaga, tam chodí 200 000 lidí ročně. Takže je jasné, že místní už k poutníkům takhle pohostinní být nemohou – ale vláda a církev pro ně buduje velmi kvalitní infrastrukturu. Italové i Němci na cestě do Říma se ke mně chovali parádně – vždy mi dali to, o co jsem je požádal (takže vodu a radu, kudy dál). Ale to, co jsem prožil v Turecku a Izraeli nesnese srovnání. Polovinu nocí v Turecku jsem strávil u úplně cizích lidí doma, v Izraeli jsem si ani jednou nemusel koupit jídlo… Bez těch lidí bych cestu nezvládl. Musel bych nosit zásoby jídla na několik dní, celé by to bylo příliš komplikované.

Brzy Vás pověst bláznivého poutníka předcházela a ve vesnicích už vás obyvatelé očekávali. Dokonce vás sledoval reportér turecké televize TRT1. Mrzí vás zpětně, že rozhovor úplně nedopadl a do televize jste se nedostal?

Tak já nikdy neočekával, že bych se tam mohl dostat, takže to zrovna zklamání nebylo. Nicméně mě to mrzí z toho pohledu, že se víc Turků nedozvědělo o tom, že kluk z Evropy se vydal poznávat jejich zemi a líbí se mu tam. To je podle mě důležité poselství. Pro spoustu lidí jsem byl vůbec první Evropan, se kterým se poznali – a myslím, že jsem na nich nechal dobrý dojem. Vždycky je fajn, když se v médiích objeví nějaký pozitivní příběh, ne jen informace o konfliktech států a kultur.

Z vašeho vyprávění mám pocit, že vám pouť dala hrozně moc věcí. Je něco, co vám putování vzalo?

Z oslav konce ramadánu, na kterých se střílelo, jsem si odvezl tinnitus (chronické pískání v uchu). Na druhou stranu si díky němu každý večer, když jdu spát, vzpomenu na pouť do Jeruzaléma. A teď mi to taky bere opravdu hodně času kvůli tomu, že pracuji na knize a každý měsíc mám spoustu projekcí. Ale to mě samozřejmě baví.

Rád prý vysedáváte s kamarády po kavárnách. Vysedává se po 1400 km takovéto cesty v kavárně jinak?

No a jak! Je to velká paráda. Na poutích jsem se naučil si opravdu užívat to kouzlo okamžiku. S mým kamarádem Martinem tomu říkáme „udělat si to hezký“ – obklopit se lidmi, které máte rádi, dobrým jídlem a pitím a pak si intenzivně užívat, v jakém blahobytu a štěstí člověk žije. Ale v kavárnách jsem vysedával rád vždycky, takže těžko říct, zda na to poutě měly nějaký vliv.

Vaše vystoupení, jak už zaznělo, není jen suchou přednáškou. Vytvořil jste úplně nový koncept cestovatelské stand-up show, máte vyprodané kinosály. Motivujete ostatní. Co byste jim doporučil?

Asi by to šlo shrnout do jedné fráze – ať jsou dobří a dělají věci. Jaké věci to budou, je na nich. Jen mi přijde super mít koníček a prožívat pro něco opravdovou vášeň. Myslím, že ty mé projekce lidi motivují, aby našli odvahu udělat věci, o kterých vždycky snili. Snažím se na nich co nejméně mluvit o sobě – a naopak lidem zprostředkovat pouť tak, jako by ji prožili oni sami. A taky zjistí, že to prostě jde. Že jsem úplně obyčejný mladý člověk, který bez přípravy a bez peněz prožil tak úžasných 6 týdnů. Myslím, že se se mnou mohou díky té mé obyčejnosti ztotožnit.

Poutníci v minulosti většinou svou cestou naplňovali nějaké poselství.  Jaké poselství žene dopředu Vás?

Jsem moc mladý na to, abych někomu mohl říkat, co si má myslet – předávat nějaké poselství. Mě žene dopředu touha poznávat. Přijde mi absurdní zemřít ve světě, který jsem vlastně nikdy neviděl. A navíc mě hrozně zajímají lidé – jejich příběhy, motivace a pohled na svět. A pouť je pro mě hlavně o setkávání s lidmi (a se sebou samým).

Ladislav Zibura se rozhodl podělit o své zážitky s kamarády. Na událost na facebooku se mu přihlásilo dva tisíce lidí, a tak další projekce na sebe nenechaly dlouho čekat. Pokud si i vy chcete poslechnout příběh osobně, více informací o konkrétních termínech naleznete zde