Moje druhá letošní návštěva Turecka měla jasný cíl, svatba mé kamarádky Vildan! Když jsem v únoru byla v Turecku, vůbec by mě nenapadlo, že v dubnu tu budu znovu. Turecka prostě není nikdy dost. :-)

Po již dobře známé cestě Praha – Istanbul – Antalya jsem tentokrát zvolila jet rovnou z letiště na autobusový terminál a odtud směr Demre. Bohužel, jak jsem posléze zjistila, to nebyl dobrý nápad. Mnohem lepší je, jak jsem doposud vždy dělala, zůstat jednu noc v Antalyi, odpočinout si a druhý den pokračovat. Cesta, která se klikatí podél pobřeží, byla na můj unavený žaludek příliš. Naštěstí jsem to odnesla jen bolestí hlavy, která ani po vydatném spánku v mém pokojíčku neodezněla. Tak jsem si hned po ránu dala 2 prášky, po kterých jsem byla zase schopna fungovat.

Opět mě čekalo úžasné přijetí, ten pocit miluju! Babička už mi dokonce říkala Radko a ne Kateřino, jako doposud. :-) Znovu jsem zapadla do místního života, který mám tak ráda, a stala se tak na 10 dnů jeho součástí.

První zážitek pro mě byl „Den dětí“, na který jsme se vypravili do města Kaş. Takovou oslavu Dne dětí jsem nikdy neviděla. Je to vlastně i taková oslava Atatürka, který dle slov místních tento svátek zavedl. Celé náměstí bylo plné lidí. Dětské soubory zde předváděly svá taneční vystoupení. Byla to nádhera. Všude děti v krojích. Byla jsem úplně vtažena do té dětské sváteční atmosféry. Poté následoval oběd u Leyliné kamarádky. Vzhledem ke krásnému počasí se konal na zahradě. K mému překvapení to nebyl jen tak nějaký oběd, pro nás neturky to byla taková malá svatba o x desítkách účastníků. :-)

V dalších dnech jsem si užívala volna před svatbou v podobě nekonečných procházek, výletu na lodi, koupání, setkávání se s místními, užívání sluníčka a ochutnávání nejlepší zmrzliny na světě, která byla vyrobena jen z místních surovin. Pokud někdy zavítáte do těchto končin, nezapomeňte se na ni v Kale v „The I am here cafe“ zastavit. Zážitek z této zmrzliny vám ještě umocní nádherný výhled z terasy. Na západ slunce jsem každý večer chodila na „mé“ místo, odkud je nejen krásné pozorovat západ slunce, ale je to zároveň místo, odkud vidíte Ücağız z ptačí perspektivy. Slyšíte volání muezzina z místní mešity, hlasy lidí, zvířat a vítr, který vám ovívá rozpálenou tvář. Zároveň jsem každý den pozorovala, jak kluci z Galatasaray rowing teamu trénují. Je to dřina a já byla šťastná, že jsem pouze pozorovatel. Moře je zde klidné, a tak mají skvělé podmínky pro jarní soustředění. Tady shora se zdá vše tak blízko a zároveň tak daleko. Je to skvělé místo pro zamýšlení a zároveň nemyšlení!

Dalším zážitkem, na který jsem byla pozvána k sousedům, byla oslava prvního zoubku krásné malé holčičky. Ani jsem nevěděla, že se taková věc slaví. Sešla se zde skoro celá vesnice, všichni příbuzní a známí a opět se jedlo. Při této příležitosti se jí Kölle (polévka z cizrny, pšenice, fazolí). Mám pocit, že v Turecku se slaví snad úplně všechno. :-) A proč by ne, je hezké být pohromadě, ať je důvod k oslavě jakýkoli.

Nadešel čas svatebních oslav a já se neskutečně těšila a zároveň jsem byla zvědavá, co mě čeká. Vše bylo předem nachystané, a tak jsem se žádných příprav neměla možnost zúčastnit.

Kına gecesi, neboli Hena večer

První večer byl takzvaný Hena večer, turecky „kına gecesi“! Odpoledne jsme s holkami vyrazily do Demre ke kadeřnici. K mému úžasu jsme šly k paní domů. Pobíhaly tam děti, hrála televize a my popíjely čaj a čekaly, až na nás přijde řada. Paní byla naprosto skvělá, okamžitě si mě získala, a to, co mi vytvořila na hlavě, mé sympatie k ní ještě znásobilo. Cena oproti kadeřnictvím v Čechách byla opravdu lidová, a tak se nedivím, že se tu chodí nechávat česat na takové příležitosti od profesionálů. Po návratu domů se trošku vylepšil obličej pomocí barviček, oblékly se šaty a mohlo se vyrazit. Tento večer, vzhledem ke krásnému počasí, se konal na návsi. Byl zde snad úplně každý, včetně skvělých muzikantů.

Nevěsta se ženichem seděli na jakoby trůnu. Byli krásní. Nevěsta měla krásné rudé šaty a ženich byl v obleku. Po chvíli začala hrát muzika a nevěsta se ženichem začali tancovat. My holky jsme dostaly do ruky svíčku a kolem ramen stejné šátky a tancovaly jsme v kruhu okolo nich. Potom se nevěsta se ženichem vrátili na „svá místa“. Nevěsta dostala do dlaní henu a dlaně sevřela v pěst. Dlaně otevřela, až když ji manželova rodina a v tomto případě i její rodina dali dar v podobě zlata. Potom jsme se všichni s nevěstou vyfotili a nastal další taneční maraton. Byla to neskutečná energie. K domovu jsme se odebrali až k ránu.

Svatební den

Druhý den následoval oběd pro celou vesnici a také lidi z okolí. U Vildan na zahradě ženy dělaly salát, a potom přivezla cateringová firma jídlo. Všude seděli lidé, kteří jedli a u toho si povídali. Po jídle se všichni společně pomodlili za štěstí novomanželů.

Tentýž den večer, byl svatební den, který byl v salónu v Demre. Tomuto večeru též předcházela návštěva kadeřnice a kosmetičky. Tento večer byl večerem dlouhých šatů pro nás a dlouhých bílých šatů pro nevěstu, což představuje „čistotu“. Tento večer se nesl ve stejném duchu jako ten předchozí. Tančilo se o sto šest. Našla jsem v sobě skrytý talent pro turecké tance. :-) Asi bude něco na tom, když mi Ece říká, že jsem „half turkish“. :-) Také se tento večer novomanželům přálo a na stuhu, kterou měl ženich kolem krku se připínaly bankovky. Večer skončil opět pozdě v noci a my se odebrali směr Ücagiz.

Loučení s nevěstou a nový začátek

Třetí den ráno bylo pro mne velice dojemné. Nevěsta odjížděla z rodného domova do nového domova ve Fethyi, kde bude bydlet se svým manželem. Všechny kamarádky a ženy se s ní šly rozloučit do pokoje, kde byla nachystaná ve svatebních šatech k odjezdu. I já jsem tam byla, ale má citlivá povaha to nějak neunesla a já brečela jako děcko. Nelze popsat mé vnitřní pocity.

Venku čekali všichni z vesnice, aby se s Vildan rozloučili za zvuku neskutečně energické muziky. Tatínek z jedné strany a manžel z druhé strany přivedli nevěstu k autu. Zde se ještě všichni pomodlili za šťastnou cestu novomanželů do nového domova, za společné štěstí, zdraví a vše potřebné. Bylo to velice dojemné, jak jediná dcera opouští rodný dům a ves svých rodičů a svou. Ale nové začátky jsou krásné, jsou plné očekávání a trochu i strachu z neznáma, ale bez nových začátků a nových věcí by život neměl smysl.

A tento den byl i mým posledním dnem v mém druhém domově v Ücğızu. Po obědě jsem se též rozloučila a autobusem jsem se vydala směr Antalya, kde mě čekala poslední noc v Turecku. Posledních pár hodin jsem si užila, vypravila jsem se na západ slunce na pláž a poté procházkou zpět do centra. Zastavila jsem se v přístavu v již mně dobře známé restauraci na večeři, kde si mě obsluha pamatovala, a tak jsem opět dostala něco nad rámec mé objednávky. :-)

Odlet zpět do Prahy

Ráno po snídani jsem se taxíkem vydala směr letiště. Pan taxikář byl šoumen, celou cestu hrála muzika na plné pecky a cestu jsme celou propovídali. Byl to fajn začátek, pro mě trochu smutného dne. Cestou do Istanbulu a pak i do Prahy jsem potkala opět spoustu zajímavých lidí, se kterými mi cesta příjemně utekla.

Mé postřehy:

1. Turecka není nikdy dost :-)
2. Vždy je dobré si najít důvod k oslavě :-)
3. Nové začátky, je potřeba brát pozitivně. Vždy jsou lepší než stereotyp, i když se to tak na první pohled nemusí zdát. :-)
4. Mějte rádi lidi a lidi budou mít rádi vás. Ten pocit je k nezaplacení! :-)