V předchozím článku o naší cestě vlakem z Prahy do Turecka jsme vám představili různé tváře dvou města – Mnichova a Záhřebu. Další zastávkou na naší cestě byl Bělehrad.

Přestože jsem se před deseti lety v Bělehradu na krátkou návštěvu zastavil, vlastně jsem o něm dopředu moc nevěděl. Jen jsem si vzpomněl na „humanitárně bombardované“ město, pokořenou a chudou zemi a také na fakt, že zejména v poslední době do Bělehradu míří davy zábavychtivých mladých lidí, kteří zde nacházejí nekonečnou zábavu za velmi nízké ceny.

Jak nás přivítal Bělehrad?

Naše další noc strávená ve vlaku ze Záhřebu do Bělehradu byla pro nás po předešlé zkušenosti rutina, připadali jsem si jako profesionálové a z míry nás ani nevyvedla pasová kontrola. K Bělehradu jsme se přibližovali za rozbřesku a projížděli jsme kukuřičnými a slunečnicovými poli. Čím více jsme se přibližovali k městu, míjeli jsme neupravené a graffiti počmárané domy a mosty, co nikam nevedou.

Do Bělehradu jsme přijeli na nové vlakové nádraží nacházející se poměrně daleko od centra města. Přestože jsme chápali, že je nádraží teprve ve výstavbě, nebo nedokončené, objevili jsme na něm mnoho architektonických a inženýrských chyb. Nádraží bylo postaveno vysloveně uživatelsky nepřátelsky. Od peronů vedly schody do nebe, které končily na střeše.

Hledali jsme prodejnu jízdenek a až po několika dotázáních jsme pochopili, že musíme sledovat všemožné šipky a nápovědy, aby nás dovedly do příjezdové haly (pokud se tak ta místnost zastrčená za veřejnými záchodky dá nazývat). Zde jsme si chtěli koupit jízdenky na další den, a to z Bělehradu do Skopje. Vnitrostátní jízdenky se prodávaly z takové malé budky, a přestože jsem místním moc nerozuměl, pochopil jsem, že také mají problém se zakoupením jízdenek.

My jsme byli v samostatné kanceláři, kde se prodávají jen mezinárodní jízdenky. Již z Prahy jsme věděli, že se jízdenky nedají koupit online, a zjistili jsme, že existuje nějaký druh zvýhodněných jízdenek „Macedonia special“. Lámavou češtinou a angličtinou jsme paní vysvětlili, co chceme, a velmi rychle nás pochopila, a dokonce cena jízdenek odpovídala našemu očekávání, předchozímu průzkumu a informacím.

Jelikož jsme sebou neměli srbské dináry, které se nám nepodařilo v Praze sehnat, spoléhali jsme na platební kartu. Věděli jsme, že by to mělo fungovat, ale paní v kanceláři by byla přece jen radši, kdybychom platili „cash“, jelikož její platební terminál má „sometimes“ problém, tedy vlastně „usually“, tedy vlastně „often“. Nakonec to fungovalo „always“ a neměli jsme s platnou kartou problém.

Když jsme se vymotali z vlakového nádraží, zjistili jsem, že se nacházíme v poměrně ošklivém předměstí plném schodů nahoru dolů a že cesta s kufry do centra bude mnohem složitější, než jsme čekali. Naštěstí jsme si cestou udělali pauzu v parku a také navštívili katedrálu Svatého Sáva, která je stále ve výstavbě.

Popravdě jsem od Bělehradu čekal více. Myslel jsem si, že se jedná o vyspělé a moderní pulsující město, ale ukázalo se, že město sice pulsuje a překypuje energií, ale jedná se o nějaké asynchronní vibrace. Většinou jsme zde našli ošklivé neopravené budovy. Co jsme z naší krátké návštěvy pochopili, není zde nějaké staré středové historické centrum, ale vše je maximálně v barokním stylu. Jedinou opravenou a reprezentativní budovou je srbský parlament, který byl v minulosti poničen bombardováním. Mile mě překvapilo, že se česká ambasáda nachází jen pár kroků od parlamentu a sídlí v reprezentativním paláci asi z první republiky. Dále od centra najdete jen ošklivé a šedivé megalomanské bloky paneláků. Asi nejhorší je blok 45, což mi zní jako název z nějakého sci-fi filmu.

Japonské autobusy v Bělehradě

Systém veřejné dopravy je v Bělehradu katastrofální. Autobusy zde provozuje několik různých společností a nikdo přesně neví, kdy a kam autobusy vlastně jezdí. Nejsou tu totiž jízdní řády. V Bělehradu jezdí staré ošklivé autobusy a tramvaje. Viděli jsme tu i žlutý autobus, který městu daroval lid Japonska. Asi už tyto autobusy v Japonsku vyřadili ze služby, ale zde ještě udělají skvělou službu a omladí místní vozový park.

Zakoupit si lístek na městskou hromadnou dopravu je také nadlidský výkon a bez hotovosti si lístek v novinovém stánku nekoupíte. Naší jedinou možností tedy bylo spoléhat na to, že lístek cestou na vlakové nádraží Topčider koupíme přímo u řidiče, což nám bylo několikrát doporučeno. Realita však byla taková, že když jsem si u řidiče chtěli koupit lístek – „Ticket?“ Odpověď zněla: „No, ticket“ a rukou nám pokynul, ať pokračujeme dále do vozu.

Jinak bylo příjemné, že místní lidé jsou velmi milí a vždy mluví aspoň pár slovíček anglicky, a přestože plně nerozumí, snaží se co nejvíce pomoci. Lidé se přes nepříznivé místní podmínky velmi rádi baví. Milují jídlo, společnost a dobré pití.

Romantické rozloučení s Bělehradem

Z Bělehradu jsme naštěstí neodjížděli z nového hlavního nádraží, ale z malebného zastrčeného vlakového nádraží Topčider. Mělo skvělou atmosféru a byla z něj cítit vůně dálek.

Na trasu z Bělehradu do Skopje jsme vyráželi v podvečer a za denního světla jsme si mohli tak z vlaku projíždějícím Srbskem prohlížet okolní krajinu. Ve vzduchu bylo cítil léto, suché seno a krajina se se zapadajícím sluncem zabarvila dozlatova. Ve vlaku vládla opravdu pozitivní atmosféra, a to zejména díky velmi pečujícímu průvodčímu a mezinárodnímu složení pasažérů. Společně s námi v lehátkovém vagonu cestoval Asiat s malým synem a očividně to byl společný výlet rodinných dobrodruhů. Dále francouzky mluvící mladík se starším otcem a Australanka v důchodu.

Byla to opravdu krásná tečka za naší krátkou a intenzivní návštěvou Bělehradu. Takovou pospolitou a příjemnou atmosféru v letadle nezažijete a znovu jsme si uvědomili, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli jet do Turecka přes Balkán vlakem.

Ano, máme se dobře

Díky cestování si člověk také uvědomí, v jaké bohaté a vyspělé zemi žije. Uvědomí si, že si vlastně nemá na co stěžovat, že lidé v jiných zemích nemají takové štěstí, jako máme my. U nás v České republice také mnoho věcí stále nefunguje, jak má, ale máme mnohem pohodlnější život než ve většině jiných zemí světa.

U nás máme relativně moderní autobusy, které jezdí podle jízdních řádů a nemusí je nám darovat Japonsko. Města jsou také relativně opravená a čistá a celkově je náš život „bezproblémový“. Je to ale česká povaha si věčně stěžovat na poměry, na vrchnosti a nejsme schopni se zvednout ze židle a něco pro zlepšení společné situace udělat. Méně si stěžujme, více dělejme!