Náš letní pobyt v Turecku jsme zakončili rodinným výletem na severovýchod Turecka k Černému moři. Pro mě to byl výlet do zeleného ráje. Konkrétně jsme vyrazili z Istanbulu do obce Arhavi patřící pod město Artvin, které je nedaleko hranic s Gruzií. Do Arhavi je to z Istanbulu celkem asi 1300 km a cesta s malými přestávkami nám zabrala okolo 17 hodin. Z Istanbulu jsme vyrazili o půlnoci a okolo 17. hodiny odpolední jsme byli na místě zaslíbeném.

Turecko je opravdu obrovská země a tří až šestihodinová cesta na víkend k moři není pro Turky nic zvláštního a žádná vzdálenost. Pro bratrance a jeho manželku (ano, jsou to oni, co jsme pro ně vařili smažený sýr) cesta „domů na svátky“ do rodného vesnice Lome u obce Arhavi z Istanbulu také není nic náročného a vlastně se jedná o takový malý rodinný výlet.

Na náš rodinný výlet jsme vyrazili já s manželkou, jejím bratrancem a druhým bratrancem s jeho manželkou. V autě nás tedy bylo 5. Noční cesta nám překvapivě rychle utekla, a jelikož jsem část noční jízdy prospal, ani jsem nepostřehl, že už máme půlku cesty skoro za sebou. Nejvíce cesta utekla bratrancovi, který ji prospal snad celou a jako by se teleportoval na druhý konec Turecka. Dlouhá cesta také byla příležitostí probrat témata, na které není běžně čas, a mohl jsem se tak dozvědět mnoho nového.

Turecké dálnice a rychlostní silnice jsou jak kašmírový koberec

Jak mnozí čeští turisté při návštěvě Turecka velmi rychle pochopí, turecká doprava je chaos, kde neplatí dopravní značky, ale naopak právo silnějšího či rychlejšího. Turecká doprava ve velkých městech také trpí nekonečnými zácpami. Co ale na turecké dopravě opravdu obdivuji je vysoká kvalita dálnic a silnic vyšší třídy. Turci sice s nadsázkou dodávají, že stavět dálnice a silnice je to jediné, co jejich vláda umí, a proto jsou v tom tak dobří.

Po celé cestě severem Turecka okolo Černého moře jsme potkali asi jen dvě místa, kde se zrovna rychlostní silnice opravovala a bylo tam krátké zúžení. Jinak byl povrch silnice jako kašmírový koberec, silnice nehlučela, neskákala, a cesta nám velmi rychle utíkala. Cestou jsme projeli asi více než deset tunelů.

Na Černomořském regionu se mi nejvíce líbilo podnebí a vlhké klima. Čeští turisté, kteří se v Turecku nepodívají dále než za zdi hotelových komplexů v letoviscích okolo Antalya, Alanya a Side, si představují, že Turecko vypadá všude stejně vyprahle, ale opak je pravdou. Oblast Černého moře je jednou z nejzelenějších oblastí Turecka a prší tu v průměru 136 dnů v roce.

V Arhavi, kde jsme strávili nejdelší část našeho výletu, jsem mohl pozorovat, jak se střídá sluníčko s mraky, jak mírně sprchne (Čech by asi řekl jarní deštíček) a jak pak zase vysvitne sluníčko. Uprostřed srpna, kdy se Česko pařilo v tropických dnech, nám bylo v Turecku příjemně. Ani ne horko, ani ne zima. Prostě paráda.

Zajímavostí na počasí v Arhavi také bylo, že ve vesnici vzdálené asi 4 km od pobřeží se honily mraky a trochu sprchlo, ale přitom v ten samý okamžik na pláži Černého moře bylo sluníčko a modrá obloha. Nejsem odborník na podnebí a počasí, ale domnívám se, že to má co dělat s kopci a horami, které se vzpínají od pobřeží a jako by na sebe lákaly mraky. Na těchto kopcích, na které jsme měli výhled z našeho okna, roste hustá vegetace a najdete na nich 50 odstínů zelené.

Jelikož moje babička z otcovy strany (Turci by řekli jednoduše babaanne) byla z vesnice a venkov mi není cizí, v mnoha ohledech mi turecká vesnice u Černého moře připomínala českou vesnici, jak ji znám od prarodičů. Jediný rozdíl byl však v tom, že místní slepice nezobaly pod ořechem, ale pod fíkovníkem.

Obyvatelé těchto tureckých vesnic si žijí tak dobře, až by jim městští hipsteři mohli závidět. Vše je tu bio a organic. Místní si pěstují vlastní rajčata, které voní a chutnají jako rajčata, hroznové víno, pálivé zelené papričky a vajíčka od slepic popelících se pod fíkovníkem mají oranžový střed a vynikající chuť. Také si tu dělají vlastní jogurt z mléka sousedovic stračeny a stáčejí vlastní med.

Turecká snídaně jako degustace místních pochoutek

Všechny tyto místní delikatesy jsem měl možnost ochutnat během naší první snídaně. Lidé tu jsou velmi pohostinní, ať si naberete u společného jídla jakkoliv velkou porci, nikdy to není dost a musíte si určitě znovu přidat. Abyste si náhodou lišácky nenandali malou porci, seberou vám talíř a notně vám sami naloží. Jako místní specialita se ke snídani podává roztavený sýr, do kterého se přidává trochu mouky a který se zjemní vodou. Tato táhlá hmota se pak prsty nabírá kousky chleba rovnou do pusy. Jméno této černomořské delikatesy je „muchlama“. Další zajímavostí pro mě byl sladký dezert z dýně a mléka. Ten se pak přímo v misce sladí zlatým domácím medem. Vrcholem kulinářského umění je pro mě však domácí baklava s oříšky.

Černomořský ráj čajem a oříšky oplývající

Černomořská oblast je nejvíce proslulá pěstováním černého čaje a lískových ořechů. Černý čaj se tu sice pěstuje jen od 30. a 40. let minulého století, ale čajové keříky tu najdete snad na každé volné strmé stráni. Čajové plantáže nahradily dřívější pěstování suché odrůdy rýže a dodnes se jedná o poměrně slušný přivýdělek místních obyvatel. Hlavním městem tureckého čaje je Rize. Čajové lístky se v Turecku stříhají speciálními nůžkami, u kterých je připevněn vak, do něhož ustřižené lístky padají. Ty se pak sesypávají do hromad a ve větších vacích se svážejí do místních čajových sušiček. Ty se nacházejí většinou ve středu města a line se z nich čajová vůně.

Ze 100 kg čajových lístků se prý po usušení udělá asi 5 kg čaje. 1 kilo zelených čajových lístků se v těchto čajových sušičkách vykupuje asi za cca 2 turecké liry. Sběr čajových lístků probíhá asi třikrát až čtyřikrát za rok. Od zasazení čajové rostlinky můžeme první sběr čaje očekávat asi po 5 letech. Místní také ve své čajové konvici nepoužívají filtr jako Turci v jiných oblastech a čajové lístky, které se dostanou do čajové skleničky, s chutí pijí. Naopak by bylo nezdvořilé, kdyby čajové lístky někdo odfiltrovával nebo dokonce vyplivával. Jak si takový pravý černý turecký čaj připravit doma se dozvíte v tomto článku.

Liškové oříšky, v jejichž produkci je Turecko světová velmoc, se suší rozprostřené na velkých plachtách a průběžně se prohrabávají hráběmi, aby řádně proschly.

Na dvorcích také najdete rozprostřenou kukuřici, která se pak prý údajně mele na kukuřičnou mouku.

Rodinný výlet k Černému moři se mi velmi líbil a zase jsem poznal jinou část Turecka. Turecko je opravdu velká země jako mozaika složená z rozdílných kousků, které se od sebe liší tvarem i barvou, ale dohromady tvoří krásný obraz. Nestačil jsem popsat vše, co jsem v Arhavi, Artvinu a dalších místech v okolí viděl, s čím jsem se seznámil a co jsem objevil. Ale o tom snad zas někdy napíši na našem blogu a přiblížím Turecko těm, kteří jeho krásu ještě neobjevili.

Aby vám můj další článek o Turecku neutekl, můžete sledovat naší facebookou stránku ČeskoTurecko / ÇekTürk a také Instagram ČeskoTurecko, kde sdílíme naše zážitky z Turecka a České republiky.