Do Turecka se provdala před sedmi lety, aniž by kdy předtím zemi navštívila. S manželem se věnují pěstování citrusů a před třemi roky se rozhodla k vlastnímu podnikatelskému záměru, o kterém referovala i turecká média. Nejen o tom jsme si povídaly s rodačkou ze severních Čech, paní Helenou Levent.

Jak dlouho žijete v Turecku?

V Turecku jsem vlastně sedmý rok, ale nastálo jsem tu pátý rok. V únoru budeme slavit páté výročí svatby. Ty první dva roky jsem pendlovala mezi Tureckem a Českou republikou. Rozhodovala a seznamovala jsem se postupně jak s manželem, tak s jeho rodinou a s okolím, kde budu žít, s lidmi… Chtěla jsem se řádně ujistit, že to tu zvládnu.

A zvládáte, jak vidno …

Tak jsem Kozoroh a o nás je známé, že přežijeme i na štítu ledové hory.

 Jak vás manželova rodina přijala?

Vlídně a mile, ale z úplného začátku samozřejmě trochu s odstupem. V Turecku je stále ještě silný zvyk brát si ženu, o které hodně víte a hlavně znáte její rodinu. Já byla neznámá cizinka, každý o mně věděl jen to, co jsem o sobě řekla. Ale manžel byl ještě před naší svatbou se mnou několikrát v České republice a seznámil se s mou rodinou, kterou si dost rychle oblíbil.

 Jezdila jste do Turecka i předtím, nebo to byla vaše první větší zkušenost s touto zemí a obyvateli?

Nikdy předtím jsem v Turecku nebyla, ani jsem nikdy nechtěla. Ani na dovolenou ne, protože Turecko bylo na mě dost daleko, kam se musí letadlem a já se létání dodnes bojím.

 Na co bylo nejtěžší si zvyknout?

Na to horko v létě a na stravu. Zpočátku mi děsně chyběly uzeniny, jaké dělají u nás. Dodnes moc nejím turecké uzeniny, nechutnají mi, jsou na můj vkus dost kořeněné. I když určitá změna už nastala, alespoň tedy po skoro sedmi letech jsem objevila druh salámu, který se podobá naší evropské uzenině.

 Co vás naopak na životě v Turecku mile překvapilo?

 Opravdu mě mile překvapilo, že Turecko je vlastně moderní stát se vším všudy a ne žádný zapadákov, jak mi říkalo plno známých. Když jsem poprvé cestovala do Turecka, opravdu se mi ulevilo, když jsem přišla na to, že nebudu zavřená v baráku, že mi manžel nezaváže hlavu do šátku, že se můžu klidně a svobodně pohybovat … Prostě když jsem poprvé tváří v tvář spatřila Turecko, byla jsem fakt mile překvapená a dost se mi ulevilo na srdci. Zbytečné obavy ze mě okamžitě spadly.

Mám k tomu jedno krátké story. Když mě manžel vedl na rodinné seznámení a přišli jsme do Mersinu, kde žije jeho nejmladší sestra a jeho bratr, tak mě budoucí švagrová vzala na prohlídku města. Sedly jsme si v jednom mega obchodním centru na terasu, kde trochu foukal vítr od moře. Jak tak sedíme, popíjíme kávu, přišel ke mně číšník a ukazoval mi nějaký hnědý hábit a snažil se mi vysvětlit, ať si to na sebe hodím a zabalím se do toho! No tak to tedy ne. S výkřikem jsem se obrátila k mé švagrové a říkám jí, že Mustaf – můj manžel – mi slíbil, že se nikdy zahalovat nebudu. Odneste si to, odneste si to, říkám dost energicky číšníkovi. On na mě koukal dost udiveně a ulekaně a švagrová to samé. Ale já se nedala, říkám si svoje: „nikdy se zahalovat nebudu“. V tom okamžiku švagrové došlo, o co mi jde. Okamžitě se mě snažila uklidnit a vysvětlit, že číšník mi to donesl z toho důvodu, aby mi nebylo chladno. Seděly jsme na terase na střeše mega obchoďáku, kde to foukalo. Trapas jako hrom, děsně jsem se styděla. Švagrová mi to dodnes se smíchem připomíná. Já to moc ráda neslyším, je mi stále trapně.

Tím se volně dostáváme k místu, kde žijete, a k rodinnému podnikání – pěstování citrusů, kterým je oblast kolem města Mersin proslulá. Jedná se v případě manžela a jeho rodiny o rodinné podnikání, kterému se věnují již po generace?

Ano, myslím, že jste to trefila. V naší oblasti, Silifke a širokém okolí, byly před 70-75 lety založeny první citrusové plantáže, které zakládal spolu s pěti dalšími podnikateli otec mého manžela. Byl agrární technik a vlastně on donesl do této oblasti první citrusové stromky. Postupně učil lidi citrusy pěstovat, ošetřovat stromy a dodnes na agrárním ředitelství visí jeho fotka. Manžel svého otce následoval, vystudoval agrární univerzitu, stal se z něho agrární inženýr a i on si vybudoval své plantáže. Jinak tedy celá manželova rodina se zabývá pěstováním citronů, protože po smrti jejich otce každý z manželových sourozenců zdědil jednu až dvě plantáže, které jejich otec založil. Takže se dá říct, že pěstování citronů se věnují po generace. I když ale mají citronové plantáže, nedělají to jako své povolání. Každý má svou oficiální práci, plantáže jsou jen jakoby přivýdělek či investice.

 Rozumím dobře, že pěstujete pouze citrony?

Ano, hlavní profit jsou citrony, i když máme mandarinky a grapefruity a pomeranče, ale to je jen pro naši spotřebu. Na prodej jsou jen citrony. Od té doby, co jsem s manželem, jsme na začátku naší společné cesty životem začali pěstovat guavu. To je tropické ovoce a je to manželův nový projekt. V naší oblasti, ba dokonce v celém Turecku, máme první výsadby tohoto ovoce zatím jenom my.

 Zmínila jste, že to tedy pro mnoho pěstitelů není hlavní povolání. Souvisí to nějak s krizí, která pěstitele citrusů zasáhla před několika lety? Dočetla jsem se, že ceny plodů klesly na takovou úroveň, že i samotný jejich sběr byl více nákladný.

 Ano, bývají i takové sezony, kdy se skoro ani nevyplatí ovoce nechat očesat. Sklizeň vlastně probíhá tak, že vám se urodí úroda, kterou si před sklizní objíždí kupci. Každý pěstitel má většinou už svého stálého kupce. Ten si po uzavření dohody o prodeji a o ceně doveze svůj vlastní tým, který citrony sklízí, protože sklizeň citronu není zase tak jednoduchá. Citron se musí odštípnout nůžkami, nesmí zůstat delší stopka, aby nepropíchala ostatní citrony, ale nesmi být ta stopka ani moc krátká, protože tam by se mohl začít citron kazit. Citrony se prodávají čerstvě sklizené, ale skladují se také až do léta. Proto se musí dávat při sklizni velký pozor, z tohoto důvodu má každý kupec své vyškolené sběrače citronů.

Takže bývají sezóny, které jsou slabé, ale jen zřídka. Většinou je o citron velký zájem, přičemž největším zájemcem na veškeré ovoce a zeleninu je Rusko. Nakupuje opravdu velké množství, takže citronů moc nezbývá. Ba co víc, v létě je o citrony nouze a jsou drahé. Za těch sedm roků, co jsem tu, krize nebyla. Když jsme u té ceny, tak pro přehled: Pěstitel dostane za kilo citronu od kupce 80 kuruş – turecký halíř – až po 1.20 Tl, zatímco na trzích dáte za kilo citronu i přes 3 Tl. Rozdíl je velký a výkupní ceny se týden od týdne mění.

Jak je to  v Turecku s podporou podnikání, resp. podporou drobných podnikatelů, co se týče pěstování citrusů?

Helena Levent se provdala do Turecka, kde s manželem pěstují citrusy.

Podpory jako takové vlastně nejsou. Snad jen v té formě, že si můžete zažádat o bankovní půjčku s minimálními úroky. Pěstování citronu a všeho, co se v naší oblasti pěstuje, je ve většině případů jen jakoby vedlejší příjem. Jsou samozřejmě pěstitelé, kteří žijí jen z pěstování, ale to už je jiná kategorie. To jsou většinou pěstitelé zeleniny. Citronové plantáže jsou jakoby znakem určité společenské výše. Kdo je na trochu větší úrovni, ten si založí citronové plantáže. Alespoň kdysi to tak bylo. Jen ten, kdo na to měl, si mohl plantáže založit.

Dnes po 70 letech, kdy se plantáže dědily z otce na syna a tak dále, už nové sady zdaleka nebývají tak obrovské, jako ty staré plantáže. I míst k založení citrusových sadů je stále méně a méně. Představte si to tak, že kdysi před 70 lety byla v okolí Silifke spousta prázdných pozemků a opravdu jen ti, co měli peníze, si ty pozemky dokázali koupit a založit na nich první plantáže.

Třeba letos – obrovská zima, mrazy – mandarinky, pomeranče i některé citrusové sady z velké části pomrzly.  To se potom okamžitě očeše a prodá ještě dříve, než by se to začalo kazit. To potom majitel prodá třeba i jen za 20 kuruş, nebo i za míň. Je zajímavé, že Česká republika nekupuje citrusy z Turecka. Podle mě turecké citrony, pomeranče i mandarinky jsou o hodně chutnější, než například španělské nebo italské. Navíc turecké jsou levnější.

 A do toho jste ještě spustili projekt organické farmy slepic. Jak tento nápad vznikl?

Nápad se slepicemi vznikl tak, že jsem se vdala a co teď? Co budu dělat? Z čeho budu nabývat vlastních peněz? Nedovedla jsem si představit, že budu žít z toho, co manžel dá. Potřebovala jsem vlastní přísun peněz. Moje profese je průmyslová laborantka a v oblasti, kde žijeme, široko daleko žádný průmysl není. Takže jsem musela přemýšlet o něčem jiném. Já osobně dávám přednost všemu, co je domácí a organické. Manžel tu měl obrovskou stáj, kterou pronajímal jednomu pánovi, který choval býky. Mně se ty peníze za pronájem zdály nízké a vypočítala jsem si, že když na místo býků nasadím do těch stájí třeba 200 slepic, tak za měsíc vydělám tolik, kolik nám pán dával ročně.

Svůj plán jsem sdělila manželovi a po delším uvažování manžel souhlasil. Když pánovi s býky skončila roční smlouva, tak mu manžel novou smlouvu nedal. Já začala pomalu připravovat stáje pro slepice. Začala jsem úplně sama podle svých představ a dodnes práci vykonávám sama. Občas mi manžel vypomáhá, ale jinak bych nikoho cizího ke slepicím nepustila. Dnes po třech letech se ze mě stal odborník přes drůbež (smích). Prodávám vejce, drůbeží maso, živé slepice a kohouty na chov, kuřata.

Zajímavý podnikatelský záměr Heleny Levent si získal pozornost i tureckých médií

To je ukázkový start-up podnikatelský projekt!

Zajelo se mi to dobře. Dnes ke mně chodí pro dobré rady spousta lidi. Vysvětluji jim, co a jak mají nebo musí udělat, aby dosáhli většího výnosu vajec od slepiček, jak rozpoznají různé nemoci, jak to léčit a podobně. Mám své stále zákazníky, ke kterým den co den přibývají noví zákazníci. Prozatím je ale má kapacita přeplněna, takže další zákazníky nepřijímám. Novináři si u slepičárny podávají ruce (smích). Je to pro ně velká senzace, že se Evropanka přistěhuje do Turecka a začne chovat slepice. Dávají mě za příklad Turkyním (smích). Dokonce asi dvakrát ukazovali moji farmu v hlavních televizních zprávách. Takže Turecko o mně ví.

Opravdu jste tam za takovou celebritu? O tom se vám před sedmi lety pravděpodobně ani nesnilo, že?

(Smích) To opravdu ne. Ale naplňuje mě to, protože mám pocit, že to, co dělám, má svůj výsledek. A opravdu jsem tu celebrita. Je to divné, protože Turecko je tak obrovská země a přesto stačí tak málo k tomu, aby se tu člověk stal určitým způsobem celebrita. Lidé si mě váží, gratulují mi k mé práci a vytrvalosti. To dává člověku moc dobrý pocit.

Paní Levent děkujeme za příjemný rozhovor, poskytnuté fotografie a přejeme jí mnoho úspěchů v podnikání.

V Mersinu na jihovýchodě Turecka se každoročně koná festival citrusových plodů, o kterém si můžete přečíst zde: „Z festivalu citrusových plodů pozitivní energie jen čiší„